was successfully added to your cart.

Až uvidím Boží tvář – Lucka

By Červen 7, 2016Příběhy
Untitled design (2)

Ráda bych se s vámi podělila s příběhem o veliké Boží lásce.  Lásce, která si neklade podmínky a neodsuzuje, lásce, která čeká, odpouští a dává nový začátek. Těší mne, že mohu být součástí tohoto příběhu.

     Jako dítě jsem byla, taková ta hodná holčička. Měla jsem krásný vztah se svými rodiči, kteří mě milovali a učili hodnotám. Vždy jsem byla hodně snaživá a dobře jsem se učila. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mě čekala problémová puberta. Přesto odchod na střední školu byl pro mě silně zlomový. Mnohokrát jsem přemýšlela, co mě vedlo k tak radikálním rozhodnutím, která se zcela lišila od toho, jak jsem byla vychovávaná, ale nic konkrétního mne nenapadlo. Snad moje citlivější povaha, nízké sebevědomí, snaha zalíbit se kamarádům a nebýt „out“. Možná více věci dohromady.
     Jak jsem už vzpomínala, vše začalo, když jsem v patnácti letech přestoupila z křesťanské základní školy na střední školu. Vše bylo jiné, spolužačky měly první zkušenosti s cigaretami, alkoholem a taky s kluky. Nejsnadnější cestou, jak zapadnout do nového kolektivu bylo přizpůsobit se. A tak přišly první zkoušky. Poprvé jsem se opila, koupila si první krabičku cigaret, našla si kluka. Byla jsem v partě, jak jsem si přála, ale nebýt „out“ si vyžadovalo jít dál, protože holky už kouřily trávu a spaly s kluky. Opět jsem se zase přizpůsobila. Věděla jsem, že to co dělám, není správné a cítila jsem se kvůli tomu špatně. Neustále jsem měla pocity viny, které jsem se snažila potlačit a tak jsem se stávala stále tvrdší a bezcitnější. Navenek jsem působila sebevědomě, ale uvnitř jsem byla stále víc rozpolcená a zmatená. Vše, co jsem dělala se mi dařilo dobře maskovat. Rodiče nic netušili a o to více byli v šoku, když jsem jim na konci prvního ročníku střední školy oznámila, že ze školy odcházím a následně jsem utekla z domu.
     Následovalo období, kdy mě rodiče našli a já znovu utekla, období slibů a opět zklamání. Rodiče hledali řešení přes psychology a psychiatry, ale nikdo jim nedokázal vysvětlit, co se to se mnou děje.
Bylo mi šestnáct a v mém nitru se všechno bouřilo. Měla jsem v sobě tolik otázek a žádná z odpovědí se mi nezdála ta pravá. Hledala jsem smysl života a něco, co by bylo víc než jen to, co jsem viděla kolem sebe. Toužila jsem najít něco, co naplní tu strašnou prázdnotu.  Když už jsem nevěděla kudy kam, pokusila jsem se o sebevraždu a jen zázrakem jsem přežila. Bůh stál i tehdy při mně, přesto, že jsem snědla smrtelnou dávku léků, které by okamžitě způsobili otravu a smrt, jsem nevědomky snědla i léky, které byly na žaludek a ty mi obalily žaludeční stěnu a zabránily absorpci!!  Když jsem se v nemocnici probrala, byla jsem nešťastná. Místo toho, abych to brala jako příležitost pro změnu, jsem se vlastně zlobila, že musím žít dál. Cítila jsem se hrozně unavená životem a úplně jsem rezignovala.
     V tom čase jsem potkala kluka, se kterým jsem si rozuměla a měla pocit, že konečně to bude dobré. Zamilovala jsem se. Moji radost, však vystřídalo zoufalství, když jsem zjistila, že je závislý na heroinu. Moc jsem věřila, že mu dokážu pomoci. Ale brzy jsem pochopila, že to není v mých silách. Vzdala jsem to a poprvé si píchla heroin a dostala se mezi lidi, kteří vařili pervitin. Všichni byli stejně nešťastní, jako já. Cítila jsem se s nimi dobře. Stále jsem si říkala, že to mám pod kontrolou, ale byla to pouze iluze. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že si dám pauzu, se objevily šílené stavy, které mě přinutily v užívání drog pokračovat.
     Děkuji Bohu za mé rodiče a za sílu, kterou jim dával v tomto pro ně těžkém období. Byli tak stateční. Pokaždé když jsem utekla tak mne hledali a zázračně našli, bojovali o mě, dávali mi šanci a nikdy to se mnou nevzdali! Bylo pro ně těžké dívat se na to, co se se mnou děje, ale potom, co mě opakovaně nechali hospitalizovat na psychiatrii a odvezli na léčení, pochopili, že mě musí nechat jít. Řekli mi, že mě milují, budou se za mě dál modlit, ale pouze já se musím rozhodnout, jak chci žít.
     Těšila jsem se na volnost, která byla přede mnou. Ocitla jsem se na ulici a přespávala jsem různě, kde se dalo. Velmi jsem si hlídala, abych, ani chvíli nebyla střízlivá. Bylo pro mě nesnesitelné čelit realitě střízlivá, ale na druhé straně jsem se začala bát stavů, které mi pervitin přinášel. Často se mi stávalo, že euforie, která přicházela po vpichu, byla po pár hodinách vystřídaná nesnesitelnou depresí, strachem a démonickými halucinacemi. Prožívala jsem stavy, kdy jsem se propadala do temnoty a byla jsem na smrt vyděšená. Pořád více jsem si uvědomovala, že cesta, kterou jsem se vybrala je slepá a pokud se něco nestane, dlouho to takto nevydržím. Často jsem si v té době četla Bibli. Tma, která mě doprovázela, mě usvědčovala v tom, že ďábel musí existovat a pokud to tak je, musí existovat i protipól. Život, který jsem vedla, se mi zprotivil. Začala jsem snít o normálním životě, vrátit se domů, dodělat školu, vdát se, ale měla jsem pocit, že jsem už zašla příliš daleko a není cesty zpět.
     Jeden večer jsem se podívala na nebe, bylo tam tolik hvězd a já najednou cítila, že nejsem sama. A tak jsem řekla: „Bože pokud existuješ, udělej něco, já už dál nechci takto žít“. V ten večer se nic nestalo, ale Bůh slyšel mé volání. Od té chvíle jsem už neměla možnost dát si dávku. Když jsem pro ni přišla, nebylo ještě navařeno anebo už prodáno. Až druhý den večer bylo všechno připravené. Kamarádi, co tam byli, už měli dávku v sobě, byli v náladě a něco tam dělali na vařiči. Nevšímala jsem si jich, zabraná do toho, abych si, co nejdřív mohla „šlehnout“, jak jsme tomu říkávali. Vyhrnula jsem si rukáv a v tom se na vařiči objevil oheň. Všichni byli po vlivem drog, bez přemýšlení vyběhli ven a ten poslední chytl hořící nádobu a chtěl ji vyhodit ven, ale ve dveřích jsem byla zrovna já, a nádoba dopadla přímo na mě.
     Byla jsem úplně střízlivá a vnímala každý plamen, který si šířil po mých nohách. Kluci se mě pokoušeli uhasit, a když viděli, že to nejde dekami, přinesli bandasku, kde měla být voda a vylili ji na mne, ale místo vody na mě vylili benzín. Celá jsem se ponořila do plamenů, jako bych se ocitla v pekle. Křičela jsem šílenou bolestí člověka, který se peče zaživa a musel na mě být hrozný pohled. Kluci v panice, že mě někdo uslyší a zavolá policii, raději utekli, aby je tam nenašli s drogami.  Zůstala jsem tam sama. Padla jsem na zem a věděla, že jsou to moje poslední chvíle. Uvědomovala jsem si, že to je konec, prohrála jsem. Promrhala jsem svůj život, myslela jsem na rodiče, bylo mi líto, že už nebudu mít šanci se jim omluvit. Peklo bylo najednou reálné a já začala volat na Boha.
     Najednou se mi začal před očima odvíjet film mého života – ne z mého pohledu, ale z pohledu třetí osoby a já pochopila, že je to Bůh. Byl to jiný pohled, než jak mě viděli lidé kolem, a taky úplně jinak, než jak jsem se viděla já. Byl to pohled plný lásky. Pro Něho jsem byla pořád dítětem, které miloval, ať se v mém životě dělo cokoliv. Vždy při mně stál a čekal, až se pro Něj rozhodnu. Miloval mě a já to vůbec nevěděla. Nikdy jsem nebyla sama, ani když jsem si připadala úplně opuštěná. On tam byl, blízko mě a držel mě ve své laskavé náruči. Tohle poznání mě úplně zlomilo. Moje srdce se do Boha ve vteřině zamilovalo. Tohle bylo to, co jsem hledala. Najednou mě zalila obrovská lítost nad tím, jak jsem tuto lásku celý život přehlížela. Byla jsem tak zlá a zkažená a On mě miloval. Začala jsem plakat a bolest nad tímto poznáním byla větší než bolest z plamenů. Prosila jsem o odpuštění a litovala své nevěry a hříchů a volala jsem k Ježíši o milost. Vyznávala jsem, že věřím, že za mě zemřel, že zaplatil cenu za můj hřích, abych mohla mít nový život.
     Najednou jsem cítila, jako by se něco prolomilo a mě zalilo tak jasné světlo, že jsem žár plamenů přestala vnímat. Setkala jsem se z Bohem! Slovy nelze popsat tu nádheru, radost, pokoj, lásku a naplnění. Byla jsem ponořená v jeho dokonalosti a každou část mého já, prosvětlovala Jeho čistota. Všechno bylo smazáno, odpuštěno a já najednou byla úplně někým jiným, novým stvořením. Cítila jsem, že všechno, co bylo, skončilo a já toužila navždy zůstat se svým Bohem.
     Ale Bůh měl se mnou ještě jiný plán, a pak mne probudil hlas kluka, který se vrátil a pokoušel se mě opět uhasit. Strhal ze mě kusy hořícího oblečení a najednou bylo po všem. Byla jsem převezená do nemocnice. Měla jsem popáleniny 3. stupně na 30% těla. První noc si nikdo nebyl jistý, jestli se dožiji rána. Probudila jsem se celá omotaná obvazy, a nemohla se ani pohnout, ale v mém srdci byla zvláštní radost, pokoj, láska a světlo. Bylo mi to divné, jako bych to nebyla já?! Vždyť jsem se znala osmnáct let a věděla jsem, jak reaguji, jak přemýšlím, a teď jsem se nepoznávala. Bůh mi dal nové srdce a dal do něj svůj život. Znovu jsem se narodila, tentokrát z Boha.
     V nemocnici jsem absolvovala tři plastické operace a užila si hodně fyzické bolesti, ale stálo to za to. Ty jizvy na těle mi vždy připomínají to vzácné setkání a jsou mi důkazem, že Bůh je láska.
Myslím, že je zbytečné psát o tom, že mě už nikdy ani nenapadlo sáhnout po drogách, protože Bůh nejenže vzal moji špínu, ale také mi uzdravil srdce ode všech zranění. Každý rok 5. května slavím narozeniny. Je to den, kdy jsem se znovu narodila a dostala druhou šanci. Jsem Bohu nesmírně vděčná, protože vím, že ne každý tu druhou šanci dostane. Jsem vděčná za život, za každý den. Bůh mi dal, také nádhernou rodinu, požehnal mne skvělým manželem, který mě přijal s mojí minulosti, i jizvami a nikdy je nevnímal jako hendikep. Máme spolu dvě krásné děti. Po svatbě jsem se pustila do studia, udělala jsem si gymnasium a VOŠ – zdravotní. Pracuji v nemocnici a mám práci, která je pro mě zároveň službou, a proto mě velmi baví. Vidím v tom všem Boží ruku a to mě naplňuje radostí.
     S údivem pozoruji, kolik dobrých věcí mohu ve svém živote zakoušet. Je to milost. Není to tak, že od chvíle kdy jsem se obrátila, vše bylo ideální, vše šlo hladce a vždy jen svítilo slunce. Na cestě zažívám různá období, ale už vím, že nikdy nejsem sama. Vím, že je tu Někdo, kdo mě miluje a komu na mně záleží. Také vím, kam směruji a to dává mému životu smysl a sílu vítězit přes všechny okolnosti. Těším se ze života, ale přesto, tím nejkrásnějším okamžikem bude, až znovu uvidím Boží tvář.
Přijď se podívat na jednu z našich bohoslužeb. Scházíme se na dvou místech - na Pankráci a na Chodově. Moc rádi tě u nás přivítáme.
Navštívil jsi už naši bohoslužbu?
Vítáme tě na našich stránkách