„Jestli nevěříš v Ježíše, půjdeš do pekla. Mně je jedno, kam půjdu, až umřu. Já chci mít hezký život teď!“
Tak začalo moje první setkání s křesťany.
Kolik z nás nesnáší náboženství!!!!!! Kostely mě vždycky přitahovaly a můj oblíbený byl barokní kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, ale když jsem šla na bohoslužbu, nikdy jsem nevěděla, kdy mám vstát, kdy sedět a co dělat. Nikdy jsem tomu nerozuměla.
Moje první hádka byla s mým irským budoucím manželem, když mi řekl, že naše děti budeme vychovávat podle křesťanských principů. „Copak jsme ve středověku?“, byla moje odpověď.
Měla jsem krásné dětství naplněné volejbalem, divadlem a červeným šátkem. Byla jsem vzorná pionýrka a prima kluci z kapely mi říkali „odměna“. Vyhrávala jsem, co se dalo a všechno jsem brala hrozně vážně. Pak mi zemřel tatínek a já jsem se úplně změnila. Začala jsem se starat o maminku, která to nesla velice těžce a řešila to tak, že se uzavřela do sebe. Všeho nechala a začala žít jen pro mě.
Přes divadlo jsem se za totality dostala do Irska, kde jsem se seznámila s mým budoucím manželem. Jeho maminka se za něho hodně modlila. Asi nejvíc ze všech 8 dětí. Dnes věřím, že Bůh chtěl, abychom se potkali, protože ho několikrát poslal s divadelní skupinou do mého malého městečka ve východních Čechách, ale tam jsme se nepotkali. Až pak v Irsku.
Když jsme se vzali, pracoval v Saúdské Arábii, kam jsem se za ním po vyplnění nekonečných formulářů a vyřízení mnoha byrokratických formalit, konečně mohla přestěhovat. Pustila jsem se do budování rodiny se stejnou vehemencí, jako budování komunismu. Narodily se nám 2 děti, a protože život za vysokou zdí osady pro zahraniční zaměstnance mě nemohl uspokojit, jezdila jsem s dětmi pravidelně za maminkou a rodinou do Irska.
Přestože jsem měla všechno, co by si člověk mohl přát, děti, milujícího manžela, bydlení a dobrý pravidelný příjem, cítila jsem v duši prázdnotu, která mě ubíjela. Při mých pravidelných výletech domů jsem dokonce byla manželovi nevěrná a myslela jsem si, že tím zaženu ten vnitřní smutek.
Znovu jsem začala hrát pravidelně na klavír, chodila plavat, dělat věci, které jsem dřív milovala. Ale to prázdno se jen prohlubovalo.
Pak jsem se setkala s Patty a Randym. Typičtí nadšení a usměvaví Američané, kteří každému lezli na nervy. Randy mě začal učit na kytaru písničky Johna Denvera a já jedla banány, které jim rostly na zahradě a k tomu popíjela ice tea, o kterém jsem v té době neměla tušení, že existuje. Pak mě pozvali na křesťanské setkání na Americkou ambasádu. Ohromilo mě, kolik lidí se sejde kvůli tomu, že věří v Ježíše v zemi, kde víra v Ježíše může znamenat i smrt. Všechno, co jsem slyšela mi dávalo smysl, a tak jsem s nimi začala chodit pravidelně i na Anglickou ambasádu, kde měli krásný měkoučký trávník, což je v poušti hodně drahý zázrak. Dostávala jsem odpovědi na všechny moje otázky a najednou mi život začal dávat smysl. Každý den jsem četla Bibli. I když jsme jeli na dovolenou, vždycky jsem ji měla při ruce.
A co bylo dál? Ráda bych vám napsala, že žili spolu šťastně až do smrti, ale není to tak. Manžel po 7 letech zemřel a já zůstala v cizí zemi se dvěma malými dětmi. Když jsem si myslela, že mě nic horšího nemůže potkat, přejelo mě nákladní auto a já jsem asi měla umřít, ale díky Bohu žiji. „Bože pamatuj si mě“, byla moje modlitba, než jsem ztratila vědomí. To je verš z Bible, který jsem si pamatovala. Pak mi jednou přestala dýchat dcera, která trpěla na astma. Věřím, že jméno Ježíš, které jsem v té chvíli vyslovila, jí vrátil dech. A syna mi zase málem zabil kámen, který se utrhl, když s kluky lezli po skále. Díky Bohu taky žije. A tak bych mohla pokračovat a napsat mnoho a mnoho svědectví, kdy vím, že mi Bůh pomohl. Pomáhá mi každý den a bez Boha si dnes život nedovedu představit. Ani moje děti a ani moje vnoučata. Všichni se máme rádi, když se zrovna nehádáme a spolu se učíme o tom, jak moc nás má náš milující Tatínek v nebi rád.
