když se mi celý den nedařilo se tátovi dovolat. Doma na mě čekal šestiletý natěšený syn, že budeme zdobit stromeček a přijede děda.  Věděla jsem, že i tak musím synovi udělat co nejhezčí Vánoce. Byl mnohem silnější než já, nebyl ani moc smutný, tehdy mi řekl, že ví, že ta nejzářivější hvězda na nebi je náš děda, že se na něj dívá z nebe. Ten večer jsme se spolu se synem za tátu modlili.

Hodně věcí se ohledně tátovi smrti komplikovalo, neustále bylo mnoho vyřizování a úřady nám mnoho nakloněny k pomoci nebyly. K tomu ještě v lednu dalšího roku mi volali tátovi sousedé, že se někdo vloupal do domu a já na dálku musela tuto situaci řešit s policií.

V únoru roku 2016 jsme se s manželem po několika měsíčním snažení domluvili, že se rozvedeme. Oba dva jsme věděli, že je to bohužel asi to nejrozumnější rozhodnutí, jinak to nešlo. Opět jsme se snažili od všeho co nejvíce ochránit našeho syna. Domluvili jsme se, že já se synem zůstaneme bydlet v našem domě a manžel se odstěhuje. Najednou jsem se musela o vše postarat já, všechny smlouvy a hypotéku na dům předělat jen na mě. Začínala jsem mít pocit, že to nezvládnu, ale opět se mnou byla má kamarádka a řekla mi, že mi Bůh se vším pomůže, že mě povede, prý mě i mého syna Bůh miluje, a já si říkala, tak proč dovolí, aby se nám tohle stalo. Začínala jsem být skeptická.

Ale ta má kamarádka to se mnou nevzdala a vzala mě poprvé na křesťanské shromáždění. Bylo to něco tak silného. Všichni se tam usmívali, ze všech vyzařovalo štěstí, láska a dobro, bylo to nepopsatelné, jako bych vstoupila do úplně jiného světa. Měla jsem pocit, že se mě tam vše dotýká a během zpívání chval jsem nemohla zadržet své slzy a celé shromáždění jsem proplakala. Vše jsem tam přes slzy ze sebe pustila ven, všechny obavy odpluly. A já věděla, že chci být součástí shromáždění, věděla jsem, že Bůh s námi se všemi je neustále. A pochopila jsem, že vše se děje z nějakého důvodu, že nás to všechno má posilnit a někam posunout, že i když to sami v tu danou chvíli nevidíme a nedovedeme pochopit, proč se to ono děje, tak Bůh ví moc dobře, proč nás
vede zrovna touto cestou. Ještě jednou ke mě přišly mé pochyby, a to, když jsem před půl rokem upadla na bruslích a poranila si rameno. V tu dobu byli doktoři hodně negativní a měli pro mne jen samé negativní zprávy. Já měla opět pocit obrovské samoty, protože jsem musela vše zrušit a syna poslat k rodičům, nebyla jsem schopná se o něj postarat. Ale opět se ozval Bůh a ukázal mi cestu, kterou se mám dát, uzdravil mě. Od mého prvního ošetření po pádu v nemocnici jsem od lékaře obdržela na ruku ortézu, kterou jsem si sice mohla sama sundat a třeba se bez ní osprchovat, jenže i tohle pro mne bylo velmi náročné a bez cizí pomoci jsem to nezvládla. Takže pro mne bylo nepředstavitelné, že doma zůstanu zcela sama, jenže jsem si syna doma nechat nemohla, potřeboval, aby se někdo staral o něj a ne, aby se on staral o mě. Po jeho odjezdu se mi do ničeho nechtělo a ani se mi nechtělo s někým vídat, tak jsem úplně zapomněla na mou domluvu s jinou kamarádkou a to, že se půjdeme podívat na Awakening Europe do Holešovické areny, ale přesvědčila mne, a tak jsem jely. Na Awakeningu probíhala modlitba za uzdravení a my obě jsme prosily Boha o uzdravení mé ruky, a to alespoň částečně, alespoň tak, abych se dokázala postarat o syna. Během naší modlitby jsem cítila, jak mi odchází bolest a ruka je lehká, jako bych ji ani neměla, nemohla jsem tomu uvěřit, byl to nepopsatelný pocit. Neměla jsem odvahu sundat si ortézu, ale věděla jsem, že s rukou pohnu. Při našem odchodu nás ještě venku zastavila neznámá žena, která nám přišla říct, že má potřebu se  za mou ruku modlit. Když se modlila a dotýkala se mé ruky, tak mi naopak rukou probíhaly příjemné vibrace. To celé byl nepopsatelný zážitek. Nicméně od té doby jsem s rukou začala rehabilitovat, protože jsem ji začala sama postupně zvedat od těla a žádná operace se nekonala. Stále rehabilituji, už jsem dokonale samostatná a ruka nabírá zpět plnou hybnost.

I když doteď řeším nepříjemné situace ohledně úmrtí mého táty a i přes to, že s rukou cvičím, aby byla silná jako před pádem, tak teď už vím, že na to nejsem sama a že všechno co se děje nás upevňuje a směřuje k lepším
zítřkům a nemám důvod pochybovat a být smutná. Vždyť nic hezčího a většího než Boží přítomnost není, tak si ji
všichni užívejme na plno a pusťme Boha do našich srdcí, nic hezčího pro sebe udělat nemůžeme. Děkuji Ti pane.