Tento příběh píši zvláště pro ty, kteří byli zklamáni anebo trpí nějakou nemocí, se kterou si neví rady. Je tady někdo, kdo přesně ví co cítíte a co prožíváte a má odpověď na vše.
Celé své dětství jsem prožila na Vysočině a v Moravských Budějovicích. Měla jsem dětství, které by mi mohlo závidět mnoho dětí. Milující rodiče, babička, děda, bezpečí, zvířata všeho druhu, sranda a zájem o mne. Jak jsem ale vyrůstala, vnímala jsem víc a víc, že mi něco chybí. I přestože jsem věděla, že mě rodiče milují, postupem času jsem vnímala odmítnutí, nepřijetí a výsměch. Některé děti se mi smály. Víte, že děti dokážou být velmi kruté? Smáli se mi kvůli barvě kůže. Nevím, co jim doma rodiče říkali, ale já jsem se hodně naplakala. Věděla jsem od malička, že Bůh je, ale nevěděla jsem jak k Němu. Modlila jsem se a ptala Boha proč nejsem jako ostatní děti, které znám. Proč nejsem dostatečně bílá, proč mám takové jméno. Yvona bylo jméno, které se běžně nedávalo. Když jsem se ptala mamky proč mi nedali jméno jako ostatním holčičkám, řekli mi, že mám nejhezčí jméno na světě. Ale mě to tak nepřipadalo. Nikdo mi neříkal Yvonko, stále jen Yvono, Yvono… Modlila jsem se a ptala Boha, proč nemám hezčí jméno. Bůh odpověděl. Další den jsem šla s kamarádkami ze školy a za námi šel starý pán. Byl zvláštní. Stál pár metrů za námi. Pak se zeptal: která z vás je Yvona? Řekla jsem, že já. Podíval se na mne a jeho pohled nezapomenu. Řekl: Tak si pamatuj, že máš nádherné jméno. A odešel.
Rostla jsem a vnímala odmítnutí víc a víc. Začala jsem mít různé nemoci. Bylo zvláštní, že nejlépe mi bylo v nemocnici. Byli tam lidé, kteří se o mne zajímali. Personál, který kolem mne běhal a spousta fajn lidí. Měla jsem někdy pocit, že i mé rodiče jakoby více zajímám, když jsem nemocná. Poškozovala jsem se, vymýšlela nemoci, jen abych cítila přijetí od mých nejbližších. Jak jsem rostla, rostl ve mne hněv k lidem, protože se vždy našel někdo, kdo mne velmi zranil a když mi bylo 17, 18 a vyrostla jsem v hezkou slečnu, začala jsem být ve vzpouře. Zranění ve mne způsobovalo, že jsem reagovala na rodiče a lidi kolem sebe přecitlivěle a někdy jsem byla docela drzá. Nicméně stále to bylo v normě.
Když mi bylo 19 let, měla jsem před svatbou s chlapcem stejného věku. Byl to slušný kluk, hudebník. Něco mi ale týden před svatbou velmi silně vnitřně říkalo: Nevdávej se za něj. Když jsem o tom s rodiči mluvila, podpořili mne a radili ať ten hlas poslechnu. Já se i přesto vdala. Za rok po svatbě jsem už byla sama s malou holčičkou. Nerozuměli jsme si s manželem a byli velmi mladí. Já zraněná a on nezodpovědný. Nakonec se rozhodl, že odejde a mne se zbortil svět. Bolest ve mne otevřela dveře dalším věcem, které způsobily, že jsem po dalších 8 let žila jako v pekle. Alkohol, nenávist k sobě, nezodpovědnost. V té době jsem měla sen. Viděla jsem duchovní obraz: veliké schody, které směřovaly stále níž. Byly veliké a já na nich vypadala jako tečka. Šla jsem po nich. Nějaký čas jsem šla na ploše jednoho schodu a mluvil ke mne hlas, ale neposlouchala jsem a pak sráz dolů a tak to pokračovalo dalších 10 schodů. Dnes již obrazu rozumím, ale tehdy jsem nechtěla poslouchat žádný hlas, který to se mnou myslel dobře. Byla jsem během těch 8 let mnohokrát nemocná a v nemocnici. Ve 26 letech jsem měla vztah s člověkem, který vypadal dobře. Jeho rodina mě měla moc ráda. Jeho mamka se mne ptala, zda mne nebije. Nechápala jsem proč se ptá. Poté jsem ale poznala proč. 3 měsíce jsem žila s nepřítelem, který mě bil, proklínal a během tohoto vztahu jsem ztratila zbytky sebe. Skončilo to v nemocnici, operací v obličeji. Vypadala jsem tak strašně, že jsem ani nechtěla žít. Dva poslední roky jsem dělala vše proto, abych už nemusela žít život, který absolutně nedával smysl. Seznámila jsem se s klukem, který rád povídal o Bohu, nadpřirozenu a tak jsme si povídali. Popíjeli pivo, mluvili o tom, jak úžasné by bylo, kdyby to, co je v Bibli napsané bylo opravdu pravdou. Byl to narkoman a poslední rok jsem jej už ani nevídala. Začal být divný a dělat podivné věci. Tak jsem jej několik měsíců neviděla. Potkala jsem jej před prázdninami v roce 1992 a byla jsem v šoku. Byl úplně jiný, zářil a měl Ježíše, o kterém stále mluvil. Věděla jsem, že má něco víc, než kázal kazatel v kostele. Moje dcera dala život Ježíši, tehdy ji bylo 9 let, ale já jsem už nechtěla zažít další zklamání. Nechtěla jsem zjistit, že křesťanství nefunguje.
Oni se za mě modlili. Přišel den, když jsem byla ze sebe tak nešťastná, zklamaná a bez naděje na lepší život. Moc jsem přála Štěpánovi (tak se jmenoval) a mé dceří, že našli něco, co dává smysl. Ale nechtěla jsem už žít, ačkoli jsem nevěděla jak skončit život, věděla jsem, že život, který žiji není k ničemu. Myslela jsem, že nikomu na mě nezáleží a že jsem úplně zbytečná. Seděla jsem doma a dívala se na obrázek Ježíše na titulní straně evangelia Lukáše. A najednou se něco stalo. Obraz ožil a já pocítila lásku, kterou jsem nikdy nezažila. Plakala jsem a plakala a mluvila k tomu člověku, kterého jsem na tom obrázku uviděla. Byl to Ježíš. Poslal mi Štěpána a ten den jsem poprvé v životě opravdu prožila, že můj život někoho doopravdy zajímá. Cítila jsem, že mám v Ježíši opravdového přítele. Prvního v mém životě.
29.6.1992 jsem v kuchyni na kolenou dala život Ježíši. Dnes je to už 25 let. Ten den jsem poprvé viděla jak Ježíš uzdravuje mou spolubydlící z bolesti hlavy a silných migrén. Modlila jsem se za ni, když vyprovázela Štěpána až dolu k východu, jak jsem se modlila, Bůh ji ve výtahu úplně uzdravil.
Od té doby jsem viděla tolik uzdravení. Četla Boží slovo a uviděla, že Bůh chce uzdravovat lidi. První uzdravený člověk byl kamarád. Rozbil si nohy při skoku ze zdi. Chodil o berlích a u nás v bytě po modlitbě berle odhodil a skákal a běhal po pokoji a byl úplně uzdraven. Další člověk byl můj taťka. Měl ucpané žíly na noze a stejně jako jeho táta měl před operací a bylo mu řečeno, že přijde o nohu. Dnes je mu 92 let a je svědectvím Boží moci. Běhá, chodí, jezdí dokonce ještě v autě. Vypadá úžasně a dal život Ježíši.
Další byla má dcera – lámání kostí v celém těle, nic nepomáhalo a konec té nemoci je smrt. Byla zázračně uzdravena skrze Boží slovo. Pak po mnoha letech jsem nějak ztratila víru v to, že bych i já mohla být uzdravena. Roky jsem věřila lži, že moje minulost nedovolí, aby mne Bůh mohl uzdravit. Bůh uzdravuje, ale nevěděla jsem, jestli také mě.
Začala jsem studovat Boží slovo o uzdravení a o lásce a odpuštění, které se stalo, když Ježíš Kristus zemřel a byl vzkříšen. Dnes jsem vdaná. Mám muže, který mě miluje i když zná mou minulost. Zná mě a ví jaká doopravdy jsem, zná mé srdce. Mohu se cítit bezpečně, protože Bůh mi nejen odpustil, ale především mě přijal jako svou milovanou dceru. Vysvobodil mě z nelásky k sobě, uzdravil mé zlomené a zraněné srdce. Ukázal mi mou opravdovou hodnotu a naučil mě, že nejsem sama, protože On za mnou stojí. Studuji Jeho slovo dál, protože je zázračné a uzdravuje celou bytost člověka, nejen duši, ale také tělo a ducha. Tento rok jsem byla pod útokem mnoha nemocí. Syndrom únavy, astma a zlomený meniskus. Všechny tyto věci Bůh uzdravil úplně, bez zásahu lékaře. Chci dál hledat odpovědi on našeho Boha pro nemocný a ztracený svět. Je tolik lidí, kteří celé roky nemají naději. Dobrá zpráva je v tom, že milující Bůh netrestá, ale přichází a dává hodnotu člověku. Dává zadarmo odpuštění a lásku. Ježíš je ten nejúžasnější přítel, jakého můžeš mít. Není lhář, ani nedělá rozdílu mezi lidmi. Uzdravuje, vysvobozuje, miluje a přijímá každého, kdo žádá, kdo k Němu ve svých prosbách přichází. On je Uzdravitel! Je tady pro Vás.
