Všechno to začalo na střední škole ve druháku, kdy ke mně jednoho dne přišla bývalá studentka a zeptala se mě: „Kam si myslíš, že po smrti půjdeš? Do nebe, nebo do pekla?“ Vůbec jsem její otázce nerozuměl. Nad nebem ani peklem jsem nikdy nepřemýšlel, a tak jsem jí řekl, že jsem ateista a že na tyto věci nevěřím.Jenže ona stále naléhala: „Čistě hypoteticky, kam si myslíš, že bys šel?“ Odpověděl jsem jí, že nekradu, mám vyznamenání, školu reprezentuju ve sportu i na ekologických olympiádách, takže mě nebe nemine. S úsměvem na tváři mi odpověděla: „Ty věříš v Ježíše? Tak to je skvělé! Do nebe se totiž dostaneš jen skrze víru v něho. Jinak jdeš do pekla.“
Díval jsem se na ni s vytřeštěnýma očima a vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. A pak dodala: „Jestli nevěříš v Ježíše, půjdeš po smrti do pekla. Ježíš zemřel za všechny tvé hříchy, vstal z mrtvých a každý, kdo v něj věří, má život věčný.“ To mě totálně dostalo, protože jsem si vůbec nepřipadal hříšným a krom toho jsem vůbec naší konverzaci nerozuměl. Vzápětí mi řekla: „Ale Ježíš pro tebe teď může udělat cokoliv!“ To pro mě samozřejmě bylo zajímavější než peklo! (Pro koho by nebylo, že?) Tenkrát jsem byl hodně nemocný. Měl jsem za půl roku zameškaných asi 300 hodin a učitelé mě chtěli nechat opakovat ročník. To jsem samozřejmě nechtěl. Tak jsem si řekl, že vlastně nemám co ztratit, a jestli Bůh je, tak ať mi to dokáže.
Šli jsme spolu do jedné prázdné třídy a tam jsem se modlil modlitbu spasení. Vyznal jsem hříchy a pozval Boha do svého života, aniž bych věděl, co dělám. Nakonec jsme Krista požádali, aby mě uzdravil. K mému velkému překvapení se to také stalo! Pamatuji si, jak jsem šel v zimě oblečený do půl těla, padal sníh a říkal si: „To už nikdy neonemocním?“ Měl jsem z toho pěknou rýmu, ale chronická angína se už nikdy nevrátila! Slíbil jsem si, že Krista nikdy nezapřu.
Jak čas utíkal a já jsem nechodil do žádného společenství, nežil jsem život s Bohem, tak jsem si už na Krista za rok nevzpomněl. Nešťastně jsem se zamiloval a z dobrého studenta, reprezentanta školy, se ze mě stal rebel. Kouřil jsem trávu, honil holky, hodně pil, chodil za školu… Učitelé ani rodiče nevěděli, co se to se mnou děje, a nechápali mě. Ani se jim nedivím. Dostal jsem návrh na trojku z chování, podmínečné vyloučení z internátu a maturitou jsem prolezl jen díky tomu, že jsem předchozí tři roky měl vyznamenání, a tedy mi i něco v hlavě zůstalo.
Po pěti letech, kdy jsem byl závislý na trávě, kterou jsem kouřil denně, alkoholu, pervitinu, jsem si už normální život skoro nedokázal představit. Celé rodině jsem se vzdálil natolik, že mě nechali mému osudu, což udělali jen dobře. Dveře domu jsem měl otevřené, ale za jasných pravidel, která jsem nebyl ochoten respektovat.
Jednoho dne za mnou přišel bratr holky, se kterou jsem tehdy chodil, a začal mi opět říkat o Ježíši. Jen jsem se smál a citoval mu Schopenhauera a Nietzscheho, které jsem tehdy dost četl, že jde o mě a mou vůli a ne o nějakého Boha. Pořád jsem věřil, že mám vše pod kontrolou. Tak jsme tehdy diskutovali něco přes tři měsíce. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že jsem úplně v pytli a že si jen něco nalhávám. Bylo to otřesné poznání. Přiznal jsem si, že svůj život rozhodně nemám pod kontrolou a že potřebuji pomoc.
Přemýšlel jsem nad Ježíšem, o kterém mi kamarád povídal, že je skutečný, že zemřel za moje hříchy, můj špatný život, a může ho změnit. Opět jsem si uvědomil, že nemám co ztratit a můžu ho opět „vyzkoušet“. Modlili jsme se spolu, a ještě toho večera se mi Bůh dal poznat.
Byla to úžasná zkušenost. Ležel jsem v posteli, Bibli v ruce, a jen jsem si říkal, že tak tlustou knihu hned tak nepřečtu, a v tom jsem začal mít divný pocit. Vzal jsem si cigaretu a šel ven. Byla noc, zapálil jsem si, podíval se na nebe plné hvězd, a najednou jsem si byl jistý, že vše, včetně mě, stvořil Bůh. Měl jsem naprostou jistotu o Boží přítomnosti a o jeho záchraně. V ten večer jsem byl nadpřirozeně osvobozen ze své závislosti na marihuaně a pervitinu.
Asi za 14 dnů jsme šli s přítelkyní a partou přátel na diskotéku. Neskutečně jsem se opil. Všichni na mě byli naštvaní, a tak jsem si řekl, že to vyřeším po svém. Šel jsem ven a zavolal jsem kamarádce-dealerce, jestli by mi nedala jednu lajnu. Dali jsme si sraz na určitém místě za půl hodiny. Cesta normálně trvala 10 minut, ale v mém stavu mi to zabralo 45 minut, do toho jsem ztratil všechny peníze, klíče a mobil. Když jsem tam přišel, byla pryč a já jsem zjistil, že jsem vše poztrácel. Tak jsem se vydal nazpátek na diskotéku, dalších 45 minut, kde jsem si půjčil mobil a šel se prozvánět. Mobil, klíče a peníze jsem skutečně našel, ale dealerka mi už telefon nezvedla.
Po mém návratu na diskotéku se už pomalu zavíralo, a tak jsme se s přítelkyní vydali na cestu domů: Ona první, brečela. Já deset metrů za ní, špinavý a stále plápolající pod alkoholem. Asi 100 metrů za mnou policejní hlídka, která si myslela kdovíco. V tomto složení jsme šli jeden kilometr, než jsme dorazili k jejím rodičům, kde jsme přespali.
Druhý den ráno, v neděli, mi bylo neskutečně zle. Maminka mojí přítelkyně mě měla moc ráda, a když viděla v jakém jsem stavu, zeptala se mě, jestli nechci udělat silný vývar. Já jsem se na ni láskyplně podíval, otevřel jsem pusu – a pozvracel jsem se. Tak strašně jsem se styděl!
Tehdy ke mně Pán Ježíš promluvil: „Rozhodni se, koho chceš následovat – mě, anebo sebe!“ Byla to rána z čistého nebe a já jsem jen volal: „Tebe, Bože, jen tebe!“
Začal jsem Krista skutečně následovat, protože jsem zjistil, co jsem v něm našel. Viděl jsem, jak je ke mně dobrý, že mi vše odpustil a já jsem s ním mohl začít nanovo, ale že to také může být moje poslední šance. Věděl jsem, že musím být ochotný dát mu prostor, abych ho mohl víc poznávat a on mě mohl proměňovat.
Od té doby jsem s naším Bohem zažít neskutečně mnoho zázraků a žiju život, o kterém se mi ani nezdálo. Jsem osm let ženatý a s manželkou Miriam vychováváme tři naše děti: sedmiletou Amélii, čtyřletého Olivera a dvouletého Kryštofa. Pracuji jako asistent Martina Moldana, biskupa Apoštolské církve. Spolu s mojí manželkou Miriam jsme pastoři kampusu sboru Církve bez hranic Praha – Jižní Město. Věřící jsem 12 let – už je to pěkná řádka let! Následovat Krista a ne sebe bylo nejlepším rozhodnutím, které jsem v životě udělal.
Tomáš Süss, AC CBH Praha
